Tvář

V zrcadle odraz, vlastní tvář,
na chvíli sobě budu lhář...

Kůže, ještě dost hebká a pevná,
hrdé čelo a plné rty,
řasy dlouhé, ta věc svůdná,
v tmavých očích se odrážíš ty.

Ty a tvoje tvář mladá,
hlava, co vlasu nepostrádá,
obočí na dotek tak hebká,
skrze hvězdy, duše trpká.

A pohled těch vylekaných očí,
napoví, to tajemství,
jež málokterá duše ví,
co se uvnitř skví.

Lhát, chci si lhát,
že ta tvář může milovat...

Pro ni musí být duše spřízněná,
nesmí zůstat zapovězená!
Tak řekni osude, jak minulost změním?
Když ne zapomněním, tak vážně nevím.

..A já nezapomínám..

A oči, v nich je ještě jiskra,
že roztála by i ledová kra,
a nevinnost, co je tak k pohledání,
urputně se v nich brání.

Ach nač tu líc?
A nač oči ty?
Na co být víc,
v objetí samoty?