Žena, která hlínu metla

Noc se kradla pomalu
pod pouliční světla
a křičení samopalů,
když žena hlínu metla,
lidem rvalo uši
někomu i srdce snad,
co v duši měl, netuší,
on, zemřel tak mlád
kvůli nim.

A ten, kterého srdce bolí,
tázal se sebe i jiných,
proč vládce tolik špatně zvolil,
neslouží to k dobru jejich
a lidé jen tak umírají
nejenom s projektilem v těle
a ženy "proč?" se smutně ptají.
Teď odpovězte! A já směle
zazvoním.

Hlasitěji nežli znějí
ulicí temnějící
samopaly, jež se smějí
-hyeny chechtající.
Zazvoním.

Já jsem ta žena,
která hlínu metla.
Když noc ukradla
ta pouliční světla.