Nic víc

Denně se obracím,
v šílenství mi vlastním,
s úsměvy, které na tváři,
cítím. Snad je i vidím.

Úsměvy, který se zdájí být..
odrazem falešným.
Těm sám nevěřím!

Ach to tak dávno, se mi zdálo,
tenkrát, ve mmě něco tlouklo.
Dávno trpím tím, čím jsem se stal,
ptám se, kam jsem duši dal?

Je to v další bitvu vstát,
a nicoty se víc než dřív bát,
všímám si, že co je dál,
je, co jsem si nepřál.

S nemrtvou láskou v srdci,
se hořce žije,
a tak i když nechci,
pořád tam je.
A bije...

Teď zasloužím to zatracení,
jen ať na mě padá nebe,
však dřívější má usmrcení,
padají na tebe.

Nyní nejsem víc,
než nic...