Requiem pro sen

Na konci světa, života i časů
vyčesávám popel z ustřižených vlasů,
jež ulétnou po větru v mlhavou dáli
a mé hluboké iluze na věky zakopaly.

Toho dne zámek můj v popel se rozpadl
a život v srdci mém navěky upadl.
Ženouc černé koně do brány pekel,
povstává beznaděj do záře rudých světel...

Již nechci žít ve světě, který připraví umělce o iluze a vědce o zdravý rozum...

Hledíce na černé hluboké nebe,
začínám chápat, že ztratím i sebe.
Duše již nemá barvu sněhu,
čas zastavil se v krutém běhu,
mě srdce tíží svědomí vin,
tráví jej smuteční blín...

A tak svět přichází o umělce. Nebo spíše umělci přicházejí o svůj svět?

Naděje dvakrát umírá a beznaděj jen kvete,
má cenu býti člověkem tady na tom světě?