Nůž

Ve snu jsem princ,
tam v ruce nůž mám,
u každého stolu,
princezny potkávám.

U prvního stolu,
v bílých šatech sedí,
s královskou rodinou,
hle a už mě vidí...

Vstává úsměvů plná,
lehkými krůčky se blíží,
v tu ránu, ruka má,
nůž do jejího těla vráží.

Bílá rudne, úsměv ztuhlý,
proti sobě břit otáčím,
dále už jen pohyb rychlý,
do břicha nůž zarážím.

K druhému stolu přicházím,
hned vedle prvního stojí,
u něj v rudých šatech,
další princezna sedí.

A jde, ano už přichází,
o její šaty krve otírám,
má oči tak upřímné,
ale nožem opět bodám.

A oči se zavírají,
zlost na sebe mám,
jak rány se otvírají,
sobě rány přidávám.

Zkrvavený, nejen krví svojí,
ke třetímu stolu se blížím,
tam dívka v černém klidně sedí,
skrze rány, bolest necítím.

Vstává, celá láskyplná,
po pohlazení prahne,
má ruka je však neúprosná,
prudce ostřím zahne.

A znovu nůž pro sebe tu mám,
na kusy se jím trhám,
někde v sobě srdce hledám,
a tam bodám, bodám, bodám.

Našel jsem ho a v tu ránu,
tolik mě to bolí,
jak umírám ve snech k ránu,
probouzím se celý.

A nebo možná ne.