A neví

Opilý v den lichý,
kde řve se, ten tichý,
v obkvetlém hrazení,
krásu si vysní.

Co on o ní ví?

Vzdálenou vzpomínkou, s odstupem,
s hloupou představou a lidí zástupem.

Tam, kde zní zvuk flétny,
a zahořklých výkřiků,
tam ubíhají noci i dny,
jak v žaláři nářků.

Hledajíc, svůj konec,
že dávno osud nenaplnil,
jeho vlastní klec,
svůj smysl nesplnil.

Už nemá co by řekl,
víc k zemi nepoklekl.
...Jen tenkrát...
Víry se zřekl.

Nabízí se otázka poslední,
proč to už neskončí?

Hle a neví.