Nenarozený

Pevně svírám malý kříž,
co dal jsi mi a je to už dnů,
jako bych v sobě měla mříž,
proč věřila jsem snům?
U spánku držím pušku,
slané kapky zdobí mou tvář,
v ruce nedržím urnu,
nevidím jeho zář.

Nezbylo mi po něm nic,
jen vzpomínka na den,
kdy přála jsem si víc,
jak ráda bych vrátila můj sen.
Jizvy na srdci jsou hlubší,
je už pozdě toho litovat,
z nebe na mě prší,
tenkrát měla jsem pro něj bojovat.

Ozvalo se mé svědomí,
že vzala jsem mu život,
už je mi jedno mé utrpení,
ve spánku slyším srdíčka tlukot.

Snad je to další zkouška,
co všechno vydržím,
nebo jen zrádná křižovatka,
proč to takhle snáším?
Už s tím nedokážu žít,
proč jsem ho jen nemohla mít,
vždyť na mém zdraví mi nezáleželo,
tak proč jen to srdce dovolilo?

Teď bojím se ti podívat do očí,
jeho smrt mě teď bolí a ničí.
Tenkrát se mě všichni ptali jak mi je,
teď už si na mě nikdo nevzpomene.

Jen člověk kterého miluju,
snad on ví,že toho lituju.
Byl by to skvělej táta,
jen on mě teď utěšuje,
mám ho strašně ráda,
pomoc mi slibuje.

Vím,že tě to taky bolí,
i když to nedáváš znát,
bylo to vinou mojí,
že dítě jsem ti nemohla dát.
Strom mého života uvadá,
on je u jiných už v zapomění,
jsem jak ulice prázdná,
prosím vás o odpuštění.

Jizvy na srdci jsou čím dál víc hlubší,
z nebe na mě pořád prší,
tenkrát měla jsem pro něj daleko víc bojovat.