betonový sloupy.

Podmáčený stráně,
ležím na betonovejch sloupech,
sleduju srážku letadel
visících nade mnou.

Krví podlitý nemocný oči
plavou se včerejškama v umyvadle.
Nikdy bych nedokázala vychovat dítě.

Brodím se ve vzpomínkách,
okopaný taneční boty,
na bocích ošoupaný umaštěný šaty.
Možná proto,
že spolu netančíme.
Asi už nejsem tvou nejmilejší.

Na baru v tančírně
rychle vyprázdním sklenku.
"Dnes večer domů opět sama, slečno?"
Barman a jeho deník smutků.

Louže na chodníku,
potrhaný lásky,
bez cíle kupředu,
jen tak se vyhnu dekadentním slzám.

Nelze vyhledat ztracenou nevinnost,
měla jsem si to rozmyslet dřív.

Vyplakaný oči bolej,
světlo policejních reflektorů,
už nás zná celá veřejnost,
pozdě se omlouvat.
Ani o to nestojím.
Zkoušej si to na jinou.