Monolog

Žiju životem svým,
zvláštním a prokletým.

Pořád vidím svou krev,
cítím zradu a cloumá mnou hněv.

Stále však duši mám,
návod k neštěstí já znám.

Kdo podívá se do krásných temných očí,
rád sám do hlubin smrti skočí.

Já ničím sny, radost a bolest,
co nejdou pro mě dále snést.

Pak změní se život tvůj i hlas,
nový posel smrti přišel mezí nás.

Tak pojď jsme všichni stejní,
andělé smrti, andělé černí.