Duše

Tak mluvím sám se sebou,
už pro mě není pochopení,
nevím, co je být ve dvou,
tak pocitů mi oddálení.

A moje naděje vždycky uhynula,
a ruka osudu mě jen dál odsunula,
od toho po čem nejvíc toužím,
když o blízkosti dvou duší sním.

Tak k čertu se mnou,
k čertu se vším,
umírám touhou,
že víc se neprobudím.

Dnes v noci jsem zůstal,
doopravdy sám,
sám jsem si to podělal,
tak to tak i mám!

Tak fajn, je mi to jedno!
Jen ať padám, až na úplný dno!
Dobře vím, že mi už ruku nikdo nepodá,
tak moje duše do pekla se propadá.

Ta, která byla jako letní vánek,
co zahřeje u srdce, a v krásný spánek,
srdce ukolébá,
sbohem duše má, tady už nejsi potřebná!