Povídej něco prosím...

A co? Když mi není do řeči,
když hnědé oči do tmy brečí.
I přesto mám něco povídat,
s myšlenkami od prázdna odbíhat?

Tak prosím, nech mě dál v této tmě,
do řeči beze slov nenuť mě.
Nech mě v koutě ticha sedět,
do prázdna, před sebe, nepřítomně hledět.

Jsem to já, jako ty jsi ty,
na tom se už nic nezmění.
Pohnout světem nemohu,
a komu řečí pomohu?