Další den

Do ticha se propadám,
ač slyším televize hlasy,
tak sám si připadám,
už tu nejsou žádné krásy.

A každá jiná duše,
je na míle vzdálená,
přicházím v sobě o vše,
co ještě něco znamená.

Chtěl bych pryč, nebýt,
už neznám co je snít,
ztratil jsem se ve věčnosti,
a ve vší, vaší i mé lačnosti.

Strádám.

Tak tma mě chladně halí,
a uvnitř něco tiše bolí,
ústa se lehce otvírají,
když vzduch těžký vdechují.

A pochybnosti, mě obkličují,
nejhlubší sny na prach drtí,
den tak práždný den tak pustý,
jednou, dvakrát, ale po stý?

Ve chvíli nenávidím tuhle samotu,
pak do sebe se zadívám,
nemiluju! Tam jen těch tisíc hrotů,
sám sobě to zazlívám.

Že na věky zůstanu sám.

Jen jedna věc mi radost činí,
že už nikdo z lidí,
nepozná opravdové trápení,
ne kvuli mně.