Bolest Veroniky

Já vím -že trápíš se ..
-Veroniko-

Když samota tě pohltí,
a noc zas k pláči donutí.
A polštář volně polyká,
to co ti z očí utíká.

Nespím ani já ..

Ač zdá se to přehnané,
tak ty noci probděné,
co únavu přinesou,
se na mé tváři ponesou ..

Stejně jako na tvé..

Já přísahala kdysi v čase,
že se znova - opět - zase,
za nás dvě vždy postavím,
tu přísahu neměním

A ani nechci ..

A tak ty mraky nad tvou hlavou,
rozehnávám jednou rukou,
a druhou dávám područí,
jak pouto krve poručí..

Tobě vždycky ráda ..

Tak se neboj duše moje,
dokud jedné z nás vždy bude,
nebudeme nikdy samy,
a vždy se druhé s obavami..

Svěřit moci budeme .. /krev je to poslední co nás pojí/