Jsi sám

Nesmírnou chuť mám,
prostě to chytit a udeřit,
o zem s tím praštit,
na kousky roztříštit.

Tak jako všechno ostatní.

Tam kde všichni spí,
jedny oči z povdzálí,
skrz sklo život vidí.

V duchu mlátím o stěny,
nekonečnýho času,
o ty tvrdý hrany,
rozbíjím svou krásu.

Sbohem, ty ubohý stvoření,
snad tvůj pád někdo ocení,
už vnímáš to zkažení?

Ale ano, cítíš to...

Nepříčetnost na uzdě držená,
slova nikdy nevyřčená,
přiškrcení ignorancí,
sám v sobě sebe ztrácíš.

Na to je jen lék jediný,
ukončit boj marný.

Jsi sám.