Proč?

Proč plakat se mi chce, když šťastní jsou všichni okolo?
Aniž se slza zeptá, již kane po tváři a klestí si mokrou cestu přes řasy.
Přes slzy nevidím, co odepisuji všem.
Snad ani vědět nechci.
To co mi odepisují bolí, ani netuší jak moc.
Pláč zastavit nelze, najednou je tu a všecko jde pryč.
Proč stydět se za slzy, když jen hořké kapky vody to jsou?
Teď brečím tady jak největší ubožák světa a lítostivá slova padají ze rtů.
A najednou....
Vše je jinak.
Proud slz se zastaví a vír myšlenek stojí jako před bouří.
Proč slova těch, na nichž mi záleží neberu vážně?
Vždyť život je tolik nádherný.
Nač trápit se závistí a pláčem nad rozlitým mlékem?
Jednou to přijít musí tak jako tak.
Nač čekat za dveřmi tiše a plakat?
Říkám si, nečekej již a nech to tak.
Vždyť samota dokáže někdy léčit.
Ale jak dlouho to člověk vydrží?
Dny?
Týdny?
Roky?
Snad minuty jen.
Ale i ty minuty, které trávím s tou, jež věrnýma očima sleduje mne,
jsou nejcennější co v životě mám.
A je tu zas.
Proud slz a potom nic.
Ticho.