Dvě bytosti

Dvě různé bytosti se ve mě bijí.
Jedna závistí sžírána a druhá radost rozdává.
Jako had se závist v těle mém svíjí.
Nechci ale dík zlé bytosti jsem někdy hádavá.

Ta dobrá úsměv chce na rty dát.
Ta špatná pláč ven tlačí.
Nemám už sílu se pořád rvát.
A vím, že zase slzy polštář smáčí.

Nemám už chuť se omlouvat a zastírat co cítím.
Ty omluvy vážně nikdo už nebere.
Že jim kazím dny? Temnotou se řítím.
Snad aspoň jeho úsměv zabere.

Ba ne z toho se sama dostat musím.
Slzy neslzy, závist nezávist.
Hodně bolesti kvůli tomu zkusím.
Nechci totiž v nich probudit nenávist.

Držte palce, ať se podaří odprostit se od bytosti zlé.
Vděčnost za to ale nečekjte pražádnou.
Za to že jste se na mě vykašlali čekejte že pojedu si to své.
A sama sobě slibuju že už nenaletím lidem co nechali mě spadnout závisti do rukou.

Smutek cítím veliký, že nejbližší mě vážně neberou.
Když jsem šťastná možná se s nimi mluvit dá.
Ale když deprese přijde poslední chuť žít mi seberou.
A já už nechci být cizí, chci být svá.

Zlou bytost z duše vyrvu si.
Bude to bolet šíleně.
Už se o mě nikdo starat nemusí.
Už se nebudu cítit zkaženě.

Nepotřebuji objetí vaše, které si vynutit vydíráním musím sama.
Povznášíte se nad mé city a smějete se?
Už nekrmím se planýma snama.
Co pravdu zakrývají, a vy snažte se...

Nebo ne nesnažte, sama zůstala jsem a zůstanu.
Nevadí mi to, mou duši to pěstí drtí.
Už se závistivou nikdy nestanu.
I kdybych dvě bytosti vyřešila smrtí.

Ano i ke krajním skutkům sáhnu krutě.
Je mi jedno lítost předstíraná.
Moje slova vám musí znít dutě.
Moje vnitřní bolest je někdy nevídaná.

Loučím se s životem takovým.
Není mi to jedno, to bych lhala.
Nechci být člověkem takým či makovým.
Nechci být tím, čím jsem se stala.