Je to takový l A jiný to nebude

Kráčím sám po kamenných kostkách,
promlouvám k měsíci, jenž se raději schová,
pod zbledlými mraky, aby mě neviděl,
já proklínám tváře.

Už nejde to dál, odmítám, čím jsem se stal,
nevím jak dál, umírám, pod ledy pravdy,
o lidech a o mně, naděje tu není,
co je to srdce, co je to snění?

Bizarní představy, jak rozdupnout to v prach,
jak moje krev se mísí s vodou v řece,
čím dál tím víc překračuju práh,
život mám jenom jeden.

A ze dne na den, pryč prchám,
jako zrnko písku na poušti,
pomalu zhasínám,
ach jak já ho proklínám.

Dejte mi někdo ránu, nebo já nevím,
z týhle noční můry se nikdy neprobudím,
lidé mě podivně sledují,
a já, nemám co říct...

Těm všem očím teď unikám,
jsem zasraně sám..a
bolest moc nevnímám,
v krvi ji mám.

Nebo to nedokážu ani vyslovit,
jak do dne jsem procit,
tak jsem se ujistil v tom,
že má slova jsou tak prázdná.

Tak jako já.

Mě nečeká spása žádná,
naději jsem ztratil,
marný svůj boj jsem zahodil.

Proč? To protože nemám pro co bojovat,
marná snaha mi něco říkat, - prostě je to tak.

Už končím báseň,
nebo jak to nazvat.
Ano jsem bláznem,
co zapomněl, co je to láska.