plakal

Ten večer jsem tě viděla poprvý plakat,
když jsi mě za dveřma na chodbě pevně tisknul k sobě.
Svoje slzy jsem už viděla ale cítit ty tvoje
bylo jako ležet v hrobě

ticho mi svíralo hlas
a pak se mě zmocnil zas
ten pocit, že odcházíš že už ani stopy za chvíli neuvidím,
že mi slunce vezme tvůj úsměv a měsíc si nechá barvu tvých očí,

ty slova ti říkala duše,
která sama na kameni seděla
a brečela
hlavu v dlaních držela
a třásla se po těle

ten večer mi tě málem vzal ale díky tomu jsem si uvědomila jaké to je, říkat si všechno.
Pocit tajemství před někým koho tolik miluju mě zabíjel, ničil,
svíral mi dlaně k sobě a dával do nich zimu a mráz.

Jako má lístek svůj klas
jako k písničce musíš mít hlas
jako že je dar to co je v nás.

Přesto že už mi růžové brýle padají z tváře a dívám se do očí tvým chybám
přesto tě stále líbám
a potřebuju tě objímat, pokládat rty k tvému bříšku a slyšet melodii tvých slov,
i když srdce občas vychladne
-snad nezmění se v kov
a štěstí bude moct dál obíhat v našich žilách
-snad budu trpaslík v pohádce o vílách,
-snad budu pro tebe
ta jiná než všechny,
ta co nešla do nebe
vzpomínek
té co z očí nevyhasl plamínek.

Už tě nechci nechat plakat, doufám že si budeš pamatovat čeho se bojí moje láska k tobě,
když cítit štěstí tak jedině naše… obě.