Mlýnský kámen

A já jen sedím, a přitom se něco hýbe,
utírám tváře od perleťových kamínků,
jeho řeky jsou tak sytě rudé,
jeho klepání pro hrstku smutných dnů.

Postrádáš smysl srdce, jenom mě zevnitř tuze svíráš,
tvé výplody zvládám těžce, když do jiných chvil mě posíláš.

A tak tu sedím, ústa němá,
na jednu bolest žádná nemá,
a ono ji zná, navěky ukrytá,
tichá, prudká, zarytá.

V tom nejčernějším snu vyvstává,
a v každém dnu se ozývá,
a každou noc mě dohání,
myšlenky na nás a na ní.

A na ty co dláždili sametem cestu mou,
a na dalším rozcestí každý svojí jdou.

Netečte, netečte, netečte!