Bloumám marně v duši

Svět zpropadenou duši získal,
nevypočitatelnou a sebejistou.
Nikdy neztrácí svojí tvář,
do ruky vezmi si snář.

Unášen iluzí o čemsi lepším,
iluzí, která tě zcela pohltí.
Toužíš a navracíš se zpět,
voláš, voláš a prahneš.

Má iluze sladká, mé sny pošetilé,
mé myšlenky rozcuchané, má touho.
Můj neznámý osude, který mě ničíš,
mé temné blaho, které mizí.

Dny jsou stále častěji temnější,
blíží se nejspíše můj konec.
Cítím poslední vzdech,
cítím blažený pocit spokojenosti.

Proto užívat si až do morku kostí,
užívat do posledního tepu srdce.
Vykašlat se na všechny pravidla,
nechat se unášet na křídlech svobody.

Letíš a necháváš se unášet,
však černá kápě číhá v houští.
Jednou napřáhne svůj pařát,
už je skoro nadosah.

Loučím se s tebou živote,
má něžná múzo, mé těžké břímě.
Mé neukojené touhy, mé lásky,
ať šťastné či zmařené.

Loučím se s tebou živote,
mé sladké mámení, mé tíživé opium.
Má truhličko nesplněných přání,
můj strome s tisíci letokruhy.

Loučím se s tebou živote,
mou duši odnášejí andělé.
Mé tělo chřadne opuštěno,
však nikdy nezapomenuto.

Loučím se…