Věž

je to vězení, vysoké věži, kde schody už dávno shořely,
kde mladý kluk, ležíc na zemi, srdíčko krájí své,
aby nakrmil, myšky jež by kously jinak jej,
protože oni hladoví, on též,
poklop jež jediný vedle kamene, ze železa je,
jeho duše jím neprojde, tak musí den co den
čekat, kdo vyleze až tam k okýnku a mřížce,
po laně, aby řekl jen, já mám Tě.....
jen kdyby bylo vědět, jak dát najevo, že on je tam nahoře, kam nikdo nekouká...