Blues o zimní Vltavě

Doktor nade mnou pokýval hlavou.
„Je to vážné,pravděpodobně zemřete.
Na nešťastnou lásku se často umírá.“

Mám smíšené pocity jako když střílím
do svého nejoblíbenějšího racka
na nábřeží Vltavy.

Světla z protějšího břehu se ke mně
prodírají přes zástupy drobných vlnek
ve kterých se stejně nakonec utopí.

A já zůstávám sám.
Bez tebe,
bez racka,(kterého jsem zastřelil)
sám na neosvětleném břehu
a mám v ruce kámen.

Je to spíš balvan-životní břímě,
které při hodu do vody ulehčí
nešťastným myšlenkám
proplétajícím se v mé oslepené mysli
s asfaltově černými brýlemi a bílou holí.

A venkovská selka pase husy u polozamrzlého potoka
a je jí to úplně jedno.
Je jí jedno,že pokud chci,aby se mi ulehčilo
musím hodit ten balvan do studené Vltavy.
Je jí taky jedno co si myslí potok
do kterého plive,aniž by to věděla.
A ještě jí je jedno,že ten balvan mám přivázaný ke krku.

autor:Petr Z