Zlodějka

Čapka skrývá
bývalé kadeře.
Bojuješ s ní.
Krade tělo tvému tělu.
Chtělo se umřít,
když tě s ní seznámili.
Teď už ji znáš dokonale a chceš žít,
všichni o tobě tiše mlčí.
A ona dál plive semena břečťanu
z krvavé dutiny úst,
zarůstá ke kořenům zdravého dřeva.
Dubová truhla ukrývající
zázračný elixír života
zasypána horami sutin zhroucené budoucnosti.

Krvavými dlaněmi odhrabuješ vteřiny zrnek písku,
zvedáš štěrkové minuty kamínků,
pachtíš se s hodinami valounů,
zvolna ztrácíš sílu hnout balvany dnů.
Pod lavinou nánosů tě předemřelo klidné stáří,
nad ním se zmítají střední léta v nedožité agonii
a na povrchu nasycené mládí prorůstá v temnozem.

Ona o tobě ví a odpočítává.
Osmdesát, sedmdesát, padesát,
dvacet devět...a půl.
Vzala si půl století,
mění k obrazu svému.
Plní si hladové kapsy nejmenšími kousíčky tebe.
Propadla jimi do lůna tváří.

Děvka zlodějská
Rakovina