Bez názvu...

Říkal si, že mi závidíš…
Závidíš můj svět...
Koukni se a uvidíš,
že není co závidět…

Proč mi stále dokola opakuje,
stejně jako včera, dnes i prve,
jaké mám vlastně v životě strašné štěstí?
Ale můj život rovná se smutnému dešti…
A slzy mraků jsou kapky krve…
Prolévané ve chvilkách beznaděje…

Kapky temně rudé krve
prolévané ve zlosti…
Ve zlosti nebo pro osvobození?
Pro zbavení se bolesti…
Bolesti srdce co v něm zní?
A znět dlouho nepřestane…

Srdce plné bolesti…
Hlava plná smutku…
V ruce znak blbosti,
stříbrnou ostrou hračku…

Výkřiky psané do kůže,
Inkoustem?- Krví…
A ten kdo za ně může,
To stále ještě neví…

Říkala to stokrát…
Stále mu to ještě opakuje…
On jí ale neslyší…
A stále v týrání přitvrzuje…

Ještě mi ho závidíš,
Ten můj „krásný“ život?
Nebo to stále nevidíš?

Nevidíš…