...

Serou mě lidi, co mají kecy
do života, o kterém nic nevědí.
Pořád vám cpou miliony věcí,
přitom vlastně ani nevidí -
vaši pravou tvář.
Vždyť jste jenom pouhý samotář.

Vůbec vás neznají,
neví, jak žijete,
a přesto stále radí.
Pláčete potají,
slzy své kryjete.
Tak to už prostě chodí.

Jste trochu jiní,
víte však přesně,
jak a proč se to stalo.
To vy jste vinní,
za to, co dávno a právě ztroskotalo.

Radí vám, ptají se, nadávají,
a přitom ani nevšimnou si,
že vaše sny se rozpadají
a duše pomalu odchází si.

Klopíte zrak,
tišíte hlas,
nemůžete stále připustit,
že z vás je vrak
a je to tu zas
ta touha tenhle svět opustit.

Marně se snažíte pochopit,
jak se někdo může utopit -
ve vlastních slzách.
Vždyť jste to vy,
kdo není pochopen
a tápe v nekonečných mlhách!