Stesk

Když jsme mlčky, smutně stály
rozpadly se ideály.
Rozpadly se všechny mé sny.
Nastaly teskné, bolestné dny.

Spouštěly se vodopády slz,
vždy, když se nikdo nedíval.
Šíp bolesti projel skrz
duši, které si nikdo nevšímal.

Smutek se v hloubi duše -
- v hloubi mého "já" usadil.
Dřív, ještě nedávno,
mi tolik nevadil.
Je v tomhle světě někdo,
kdo by mi poradil?

Poradil,
jak mám ten smutek snést.
Jak ubránit se snění,
když touha ve mě pění.
Jak mám svůj úděl nést.

Jak smířit se
a s přítomností splynout.
Se všemi vzpomínkami se minout.
Prominout.
Odpustit si.

Ztrácím sama sebe -
- jsem čím dál tím chudší.
Dá se létat při pomyšlení,
že pády budou ještě tvrdší -
- než dosud?
Existuje vůbec osud?

Nemohu vzlétnout,
když křídla polámaná mám.
A i když stále nadávám
do beznaděje se propadám.

Padám do prosté melancholie,
nikdo neví, jak mi je.
Čekám jen, kdy mě osud zabije.
Nevím, jak dál...