Déšť

Padal déšť,
tak svobodně, tak lehce,
bylo mu cosi rozumět.

A padal dál
a dopadal tak měkce
a strašně si přál světu uletět.

Byl plachý, říkal: "Já se stydím.
O světě bavit se mi nesluší.
Z té výšky všechno dobré i zlé vidím.
Chtěl bych být člověk, co nic netuší.

Kolik slz spadne za jedinou noc.
Vím, na co se lidé ptají.
Chtějí mít nad vším stále větší moc.
Divím se, jak málo toho znají.

Lidé se nikdy nenapraví,
jsou jako lvi - odvážní a draví."

Déšť umlkl,
však sténal tiše.
Vítr ho házel,
do nebeské výše.