Věž

Déšť vytrvale bubnuje
svými dlouhými prsty
o závoj prachu
na staré věži.

Kdysi oplývala
travními porosty
a bývala krásná
-těžko se věří.

Bývala vysoká
a velkolepá-
-jako její paní
mladinká a naivní.

Ta k nehezkým věcem
bývala vždy slepá
viděla jen to příjemné
to byla chyba hlavní.

Od mládí už snila
o krásném milování
ještě krásnějšího muže
pána jejích snů.

A tak uvěřila
planému slibování
netušila že přinese
konec šťastných dnů.

Pěkný byl její milenec
jak z mramoru vytesán
zahrnul ji láskou
snadno mu podlehla.

Milovala ho velmi
vždyť byl jejích snů pán
ten by přece nebyl schopen
jakéhokoli zla.

Jednou v noci viděla
kohosi v zahradě
proto se šla podívat
co tam asi dělá.

Netušila ovšem
že kráčí ke zradě
a tak nemohla uvěřit
tomu co uviděla.

Její milovaný
pod javorem tam ležel
zdá se že jinou měl-
-šeptal jakési krásce.

Úlekem vykřikla
krásná paní z věže
oči chtěla vyškrábat
jeho nové lásce.

Skokem se na ni vrhla
strhala z ní šaty
milence nůž na zemi
do ruky popadla.

Slunce právě vyšlo
na noži odlesk zlatý
paní dýku bez váhání
do srdce zabodla.

Brzy se všude rozléhá
ptáků časný zpěv
noční zmary obloha
paprsky odkryla.

S paninými slzami
se mísí horká krev
ona konečně poznává
koho vlastně zabila.

Před ní její milenec
otočený k ní zády
zabodnutá dýka
se třpytí ve slunci.

Pod nátlakem překvapení
a příliš hořké zrady
paní proti sobě
zlatý nůž obrací.

Další sprška krve
trávu pokropila
Smrt dalšího člověka
pro sebe dostala.

Druhá pánova láska
o krok ustoupila
v šoku padla ne zem
a víckrát nevstala.

Tuto dávnou pověst
už jen řeka zpívá-
-vyprávěl jí javor
ten příběh o zradě.

Co se tehdy stalo
jen ta věž připomíná
a jeden starý strom
za věží v zahradě.