Věta ticha

Vždy rozburácejí se srdce zvonů,
když nechce se mi vracet domů,
ve stromovětví odrazy se slzou pavučin
a v zádech sebe sama stín svědomí,
co bere mi vědomí krásy světa,
že nic není dražšího než tichá věta.
Věta, co z očí Tobě se dere,
pár milých slov naděje
a svědomí se pere zase
v tom večerním chmurném čase.
Ve věžích kostelních utichají chóry,
v přátelských odvětvích nelítostné vzpoury.
Plající záře západu slunečních pohledů,
z dalekých cest, ze sbírky pamětních mincí,
z vysněných měst.
Šlépeje času ve Tvých dlaních,
dává mi možnost ztratit se v přáních,
o kterých nemám tušení.
Líná noc a chvíle zděšení...
Srdeční zvony pomalu utichají,
myšlenky na...do srdce se prodírají.
Hlas půlnoci dýchl mi do tváře,
však nejdu domů...
...Prosím u oltáře...

Za trochu naděje,
za kapku štěstí,
za moře lásky,
za stáří vrásky,
za zdraví duší.

Všem ať je dáno, po právu, co se sluší...

Duše má nad přáním z vosku uhasíná
pod slzou proseb
Světa

Když dozněla ticha věta
Utrpení