Smuteční obřad

Člověk kráčíc po ulicích,
nevšimne si mokrých řas.
Však opodál pár truchlících,
přálo by si vrátit čas.

Holoubek letící, na bílém papíře,
ten zlatě vyryt, přináší starosti.
Jak štětec vedla by duše malíře,
co ztratil každičké radosti.

Obraz jež skví se na žlutém plátně,
odráží pohled na černé řady.
Dneska vše působí tak nějak zvláštně.
Zbytečné rozdávat moudré rady.

Je tu tma, ač slunce svítí,
ač deštík kape, tráva usychá.
Kéž duše jak ten ptáček letí,
ať k věčnému klidu pospíchá.

Ke hrobu statečně shlížela holčička,
v ručičce svírajíc bílou lilii.
Až jedna zbloudilá, bodavá slzička
vznítila bolest a zničila naději.

Když by ses podíval na ni,
tak hrdou, tak pevnou,
měl by jsi též jedno, jediné přání.
Ušetři, prosím tě, tu duši nevinou.

Ale ten čas vrátit nejde,
Nic není platné zlato skrýt.
Poslední touhu, že to přejde,
můžeš si snad ještě dovolit.

Poslední slova, vyřčená do ticha:

Ještě než tě opustíme,
-možná to jen ztrpčí žal-
ale.. My to říct MUSÍME:
„V našich srdcích žiješ dál.“