Perly Smutku

Uprostřed davu s maskou usměvavou,
stojí muž, snad chlapec, to nepoznám z dáli,
a ač je lidmi obklopen, stojí sám.

Úsměvy čaruje na tvářích ostatních,
sám rty do nich skřivené, ví to vůbec snad?
Na očích černé brýle nosí, protože z nich čiší žal,
a zrcadla zakrývá, když kolem nich prochází,
nekráčí-li sám,
i když k sobě nikoho nepouští,
a chce, raději, kráčet sám.

Na zádech zlámaná křídla andělů
- to on sám -
nezaslouží si je, říkává, ale stále je má,
i když opadaná.

K obloze hledívá když, myslí si, se nikdo nedívá,
a v samotě a stesku Měsíce topí se,
a chce být sám,
protože touží o samotě nezůstat,
a neví už jak dál.

Hvězdy by na jeho přání i spadaly,
a na hořké zemine dech poslední mu daly,
ale po tom on neprahne,
nechce jim život brát, i když vlastní by v šanc jim dal.

Potápí po pás se v mrtvém jezeře a perly smutku ze dna se lovit snaží,
a čeká snad jen až lože si jím vystele,
aby konečně mohl spát...

Nakonec každá maska spadne.
A bude už moci konečně spát...