Neotevřu nikdy oči!

Neotevřu nikdy oči!


Nechci žít, nechci snít, nechci doufat, že vysvitne slunce.
Proč mám srdce, proč mám mozek, když nejde to sloučit.
Chci oněmět, chci oslepnout, necítit cit ani v jedné ruce.
Proč mám pořád pocit, že se mám začít se světem loučit?

Zavřu oči, vidím tmu a mám z toho děsivý strach.
Však otevřít je již nikdy, nikdy v životě nehodlám.
Z mé pobledlé tváře se tak dávno vytratil růžový nach.
Zavřu se do vzpomínek, do snů, tam se na věky schovám.

Slza ze zavřeného oka po řasách stéká na mou tvář.
Ani se nepohnu a nesetřu jí z chladné, bledé pleti mé.
Nechci už nikdy spatřit rozpáleného slunce zář.
Na saténový polštář mě položili, přikryli sametem tělo mé.

Nakonec černá růže mi zdobí temný domov pod zemí.
Vytoužená samota mi zůstane přítelem už na věky věků.
Ani má vzpomínka, ani krátký sen už v mé hlavě není.
Nebylo pomoci pro moje srdce, nebylo žádných léků.