Nakonec je člověk vždycky sám

Roztrhl se den.
Prach z orbity
rozdmýchal
nekončící štafetu
o poslední místo
maratonu života.

Nekňourej, mrzoute!
Smíchem sol
svou cestu
protkanou trny.
Sůl je víc…

Poslouchej,
vítr ve vlasech
šeptá zprávu
o nekonečném štěstí
v láhvi od ginu.
Tak do dna!

Zítra
třeba prasknou
šlachy v těle.
Je to fuk!
Dnes je dnes.

Není,
kdo by pofoukal
odřenou duši,
zmačkané srdce.
Za všechno
jen sami si můžeme.

Každý už odešel
a tvůj vnitřní hlas
řekl dost
a ochraptil.
Opuštěni v tichu.

Vždyť nakonec
je člověk vždycky sám…