Ona...

Stojí tam v šatech černých,
nikdo ji rádoby nezná.
Kolem plno manželek věrných
svým mužům, ona jako princezna
mezi nimi stojí
a trochu se bojí.
Skrz prsty na ni ostatní hledí,
ona však se strachem a přesto hrdě vlasy pohodí.
Oni jsou vzteky bledí,
vůči ní lidskost zahodí.
pokušení je taky svádí,
ale to si nepřiznají.
Vzpomínají na bouřlivé mládí
a jejich kapesníky smutek tají.
"Ona je přec nemorální!"
myslejí si všichni kolem ní.
"Její milenec to byl!"
"Sem nepatříš, jdi pryč, huš!"
Splín její duše se za hrdým úsměvem skryl.
"Tak jdi už, u jiného bohatého si teď služ!
Tenhle leda k sobě do hrobu tě vezme hravě,
zatímco jeho žena támhle pláče usedavě.
Protože to s tebou za života trávil čas, v který měl být s ní
a teď je mrtvý. Ona pláče! Podívej se na paní!
Ty jedna..."
"Nemám vám co říct,
drobečky své hanby teď musím sníst.
Za to, že jsem milovala,
že věrnost jsem slibovala.
Vím, nesprávnému muži
dala jsem svou kůži,
ale což si láska volí?
Ne vy, ale Bůh mi k lásce svolí,
když poprosím o rozhřešení,
pochopí mé pokušení
i to, že jsem milovala zadaného,
dnes, žel Bohu, mrtvého."
"Táhni ty děvko velkých pánů,
jak můžeš si Boha do úst vzít?!
Ať tě tu nevidím ani po ránu.
Seč budu nucen ti život vzít!"
Otočí se plna beznaděje,
studený pot ji polije,
když odchází středem, hlavu zvedlou,
když oni ji mají za posedlou.
Nebude jim to již vyvracet,
jen sama hrdě odejde.
Sem se již nikdy nebude navracet.
Snad z jejího žalu někdy sejde.
Nevědí, co láska značí,
čerpají z falešné morálky,
jen to jim stačí.