Přání

Ponurý mi přijde každý den.
Mé oči teskným leskem září.
Realita jeví se jak sen,
dojem života už dávno nevytváří.

Má duše létá v nekonečné dálce,
nechce se už nikdy vrátit zpět.
Člověk si vyčítá a ptá se:
"Proč promarnil jsem kurva tolik let?"

Život se mi vysmívá do tváře,
vybírá si krutě svoji daň.
Nechci už být za proletáře.
Bojuji - svému osudu nepoddán.

Slunce v mojí duši potemnělo,
každý den mám zatracený pech.
Srdce, jako ocel zkamenělo.
Utápím se ve svých smutných snech.

Myšlenky mám nešťastné a temné.
Nevidím už nikde záře svit.
Kéž by mě objaly Tvé ruce jemné,
probudily ve mě opět cit.

Tvá slova ovšem ostrá jsou jak břit.
Nevyčítám Ti však vůbec nic.
Nechci už míň ani víc.

Ty nevíš, jak velkou bolest cítím.
Nevíš, jaký smutek prožívám.
Nevěřím, že štěstí někdy chytím.
Nevěřím, že budu někdy milován.

Stejně zůstanu úplně sám...