Snění

Odlesky v přihlížejících zracích,
tančící výbuchy duhy v mracích,
zkrápění slzami vyschlou krajinu
topit představivost ve vínu.

Nadějná touha ve chvíli štěstí,
prošlapaný šál od bolesti
a ve vlasech spadané hvězdy z nebe,
když v srdci mám pořád jen Tebe.

Horké dlaně a v písku otisk přání,
že pro jinou se Tvá láska sklání,
jako vrba nad řekou, stovky let stará
mne v nevědění myšlenka uvnitř tiše párá.

Krvavé listy v bujaří podzimu,
ledové hrozny v objetí nosím s myšlenkou
na zimu.

Sněhové kresby v okenních tabulích,
ledová kra, kolem jen sníh a zbytek
sněhuláka, jenž do objetí mne láká.

Zamilované nápisy po zdech
šedých pouličních cest,
kresby a vzkazy, co chcou mne plést,
při svitu lamp ozdoby zkrášlují
křídla z můr nocí i mnou proplují.

Šťasten ten, kdo štěstí nehledá,
a počká do doby, až si jej vyhledá - samo

Čas běží a podzim za podzimem olejově
kreslí krajinu krásy,
myslím na vinu a dobou chřadnou vzpomínky
na probouzející se jaro v prvních květinách,
na rozpálené léto v polních bylinách,
na paletu malíře podzimu v lesích,
na zahřívající svařené víno v zimních nocích.

V listech barevných k zemi plujících
ve svitu zapadajícího Slunce mezi pahýly,
předčítám pohádku, vždy, když rozbřesk ranní se blíží
usínám k ránu, oči se mi klíží,
doufám však v lásku, co cestu zkříží.

Ve vílích tancích ztrácí se slova,
když chodíš kolem mne, znova a znova.

Učím se nevidět, nechci Ti závidět
tak lepím po zdech listy z diáře
který se ve vlaštovky mění,
rázem vše kolem se rychle změní
a jaro s podzimem se žení.

Sbírám poslední list s barevným dechem,
bosa kráčím mechem smočeným ranní rosou
míjím poutníka s knihou osudů
když černá v bílou se vpíjí
láska je jmění a v krajině snů
nereálné myšlenky žijí.

Věčně?