Neposedná duše

S náručí růžových poupat,
prožívám slunečný den,
začínám jen doufat,
že je tohle jenom sen.
V hlavě všechny otázky světa,
v tvé náruči se marně hřeji,
přede mnou zas ta temná cesta,
a ty pobízíš mě jdi,jen jdi.

Chtěla bych začít křičet,
to však nesmím,
chtěla bych začít brečet,
nechci být zas jen stín.
Už netoužím být jako dřív,
už netoužím lidem jen ubližovat,
od minulosti jsem zahodila klíč,
a chci si jen přítomnosti užívat.

Ta temná říše,
co se uvnitř skrývá,
je jak neposedná číše,
co se naschvál rozlévá.
Chce to všechno ven,
proč po tom toužíš i ty,
zase budu s tím pánem,
co rozsévá střepy pod nohy.

Prosím lásko nechtěj to po mě,
nevím jestli pak spolu ještě budem,
ty víš že záleží mi jen na tobě,
na rozbouřené řece teď plujem.

S náručí uvadlích poupat,
prožívám temný den,
už přestávám doufat,
že je to jen sen.