Bouřka

Jak dlouho budu ještě lhát..
sama sobě
i západu slunce,
který máš tak rád...
Dlouho bych vydržela bez mrknutí oka stát.
Pozorovat odrazy stínu na tvých vlasech si hrát
a sledovat tvou tvář...

Boříš domečky z karet,
jednu po druhé bereš pryč...
Je toho tolik,
co se nedá se říci pouhými slovy
a v mé mysli blýská se,
jako stovky blesků
když se ze tmy do noční oblohy noří.
Jen fialové záblesky ve tvých očích,
mi napovídají

...že i ty se trápíš...

Nikdy se nemračíš.
Asi ji neznám,
říkáš si...
když pramínek mých vlasů mezi prsty otáčíš...
Linii rtů prstem obkroužit toužíš..
čím dál víc mě svými doteky soužíš..
Mám být tvou..?
Nejsem blázen..
(pro duši zlomenou...)
ani náhodou.

Ani se nedivíš prohrám..
Prohrál jsi sám nad sebou,
jednou to zjistíš..
Možná až příjde ta doba,
kdy celé noci klidně neprospíš..
/jako teď../
Svým chováním mě mučíš,
střílíš jen tak od pasu,
hádáš jestli uskočím,
zkoušíš, kolik toho ještě snesu.

Nepřijde ti to tak,
ale je to jasné...
To,co bylo kdysy tak krásné..
Mizí v neznámu,
znova..
Říkal sis...
znova ji nezklamu...