Můj bezvýznamný odkaz

Pozoruji v sobě,
jak se všechno ztrácí,
pozoruji prázdnotu,
co zevnitř mě obrací.

Na ničem už nezáleží,
je jen absolutní nic,
tolik chladu ve mně leží,
tak hlasem z otrávených plic.

A nedá se to změnit!

Křičím už jen tak tiše,
že nikdo to neslyší,
hluše mi zní vaše duše,
nic už tady netěší.

Ne svět se nezměnil,
ač tak jiný se zdá,
jen já city pohřbil,
nikdo mi ruku nepodá.

Je konec,
aspoň se to tak zdá,
tak slepá,
byla vždy naděje má.

Co dřív byla věc samozřejmá,
teď nemožná se zdá.

Protože v bolesti a samotě,
jsem všechno dobrý prohrál,
jak přežívat v nicotě,
jak ještě můžu snít dál?

Už nejde to, toho jsem se bál,
prázdnou nádobou jsem se stal,
jen odkaz jsem vám tu zanechal.

O tom, že jsem kdysi žil,
že miloval jsem a snil,
a vzpomínky nadále chřadnou,
jak dny za sebou jdou.