Už ne...

Nemusíte říkat, co už dávno vím,
troska, za nic nestojím,
jenom dvě slzy v metru potají,
sobecky uroním.

Změnil jsem se, tak to je,
odešel bych, bez naděje,
to bez smyslu plahočení,
dál a dál mě mění.

Tak krutou pravdu v žalu utápím,
víc dýchat už cenu nemá,
asi se nikdy nezměním,
kde je naděje, víra, láska má?

Tak kde je teď.. aspoň něco?

A kam se život ztratil?
Proč k lidem tak daleko mám,
na co jsem se dřív tak snažil?
Už nechci být tu sám!

Jenže nepatřím sem,
nepatřím nikam,
tak bezcitný jsem,
srdce snad nemám.

Už více nenajdu spřízněnou duši,
taky, kdo by o mě stál,
když v žilách mi kámen buší,
a konec? Nikdy nekončí?

Stejně jak přezdívku si na literu někdo dal,
tak i já už nemohu dál.