Nedoufám

Rozfouklý plamen hřejícího štěstí
a otisk stop někde na rozcestí
utichlý pláč v kalužích zrcadlení
ztracená duha při pomyšlení

Odrazy tváří pod neutišenou otázkou
kudy se kráčí za štěstím, spravedlností, za láskou?

Mlčící šerosvit ve stínech posledních
krvavého slunce zář a rozpáraný žití hřích
tančící baletky na obzoru
ve vlaštovkách vše odlétá

Kytice růží vtom náhle rozkvétá
pod stíny bezúsměvných všedních dní
kde nikdo se neptá a vše se bez důvodů smí

Rozteklý vosk po tvářích šeptá smích
v očích jen kniha knih a žádný cit

Pustá krajina v těle bez duše
a malíř kreslící noc bez tuše
siluety neslyšící naději jen...
kdy noc vyhasíná a mění se v den
bez svítících lamp večerních před nocí
není už času pomoci
a můry zakrývají plášťem hlas
jež pronásleduje věčně nás
a nic není tak možné jako není
nenávist ze spravedlností denně se žení

Povadlé stráně s krajinou vzpomínají na dobu
na jinou
usínáme v poutích na hrobu zakrytou
můžeme jediné
trhat růže a počítat trny v dlaních
v skrytu duše však tiše smířit se
s realitou

K věčnostem dát se na snění
životu podepsat konec znění
a ucítit něžnost květoucích stromů
na hrudi zahradu co nemusí domů
temnotu rozstříštěnou pod hranami hromů...
navždy utichlou k tomu

zpěvný němý chór

.....