tak jako holubice perutí mávají

Tak jako mraky lehké plynou,
Tak stejně zlé myšlenky mé hynou.
Jen chci ti říct,
Tobě, jež ke dnu klesáš,
Ty jsi jako bublina,
Krásná na povrchu jsi,
Ale uvnitř prázdno je,
Prázdno, až zamrazí.
Zamrazí nad tím, jak prázdný člověk je,
Když svět se mu rozplyne.

Tak až sníh v tropech roztaje,
já zde budu čekat tě.
Však sněhu se v tropech nedočkám,
Budu muset tedy kráčet sám.
Sám po cestě prašné,
V jejímž prachu životy a sny se válí,
A vítr je tiše odvává v dáli.
A nyní i ten můj.
Jež leží zde,
A nikdo pro něj nehne se.