Cesta

V těch nejtěžších chvílích, si najednou člověk uvědomí, že zapomněl žít. Bez takového žití se ale dnes velice těžko obejdete. Koukáte nalevo napravo, nahoru dolů a máte strach z toho, že je něco i vzadu. A ono tam – věřte či ne – většinou něco je. A já tak koukám, že je to dlouhá štreka. Spousta písku a kamení a rozbitejch snů a křišťálovejch koulí. A takovejch koulí jsou tam mraky. Já jsem po tý cestě jednou šel zpátky. A povím vám – není to nic příjemnýho. Ty střepy se vám zadřou do chodidel a jsou tam i takový hodně malý, který skoro nevidíte. A tak vás bolej ty nohy, celý pořezaný vod toho marastu a v úžlabině pod stínem lenoší ještěrka ... Zeptáš se sám sebe, proč bosá tráva tolik zebe, proč kolem tebe všechno tiše umírá ... a pak – má to nějakej smysl? V bystřině poblíž cesty se zaleskne rybohlávka. Nuže – pohlédl jsem na tu spoušť, trochu se bojim příchodu soumraků