Křehkost vlastní duše

Zklamání, bolest, tiché naříkání,
chvílemi snad i magické zaříkání.
Myšlenky běhaly závody s časem,
byla jsem dáma s tím útlým pasem.
Cílová páska vláva už vítězstvím,
já jsem si běžela pozvolna za štěstím.

Na cestě rybníky, cesty a jámy,
dvě oči zklamané té mojí mámy.
Radost se ztratila, přišly jen slzy,
plány jsem zhatila, stojím tu mezi.

Vrátit krok, skočit zas v minulost ?
Byla bych panenkou pro její strnulost.

Budoucnost nemaje, sny jsou jen sny,
okamžik mizí mezi všedními dny.
Slunko se schovává za mraky smutků,
budoucnost čeká na prožití skutků.

Sluneční paprsek přec mě jen pohladí,
mé vrásky trápení malinko vyhladí.
Do očí jiskru nechám zas vpustit,
kolotoč života musím přec spustit.

Nejlépe doma, uvnitř tlukotu vlastního srdce,
našla jsem domov svůj, konečně a přece !