Na větvi

Hnijící tělo kostela obehnané zídkou
Z kamene, polozbořená, pokousaná zubem času
Tak, jako moje vědomí
Sedím na mrtvém stromě jako moje sestra vrána
A kamenné kříže stojí pode mnou jako posluchači
Naslouchají tiše, věrně, oddaně
Chtějí slyšet můj příběh
O věčné smůle a prokletí jménem žal
Tak tiše šeptám a noční vánek hladí moje slova
Svíčky na pomnících postupně ožívají a duše přicházejí
Poslechnout si příběh o neschopnosti
Sedím na suché větvi a povídám
Zamnou tyčí se kopce, obrovské milníky
A měsíc v mlhovině jako reflektor v divadle
Jsem herec svého neštěstí
Ale režíruji cizí štěstí
Tráva tiše roznáší můj příběh do bažin
Aby můj hlas tam odumřel lapený v bahně klamu
A já dál hovořím k tichým křížům
Vyprávím pohádku mrtvým
Větve stromu se kývají v tichém přitakávání
Mraky se ženou nebem jako divadelní kritici
Tak sedím dál na tom stromě a tiše melu pro mrtvé
Tam, kde stojí ruiny kostela a starý hřbitov
Kde zemřela víra, stromy, a nakonec i já