Habrový smutek

Šel jsem jednou lesem starým,
kde rosy kapka skrze mlžný dým,
kanula vzduchem v náruč divizen,
kde mech spal sníc zlatý sen.

Tam bučině starý habr stál,
zoufalstvím křičel dál a dál,
s korunou uboze větry zkřivenou,
čekal až hlasy rouhání utichnou.

Habrové srdce lkalo se soucitně,
já spatřil proč tak smutně a truchlivě,
u kmene v peřině ze stinného závoje,
ležela dívka, puška a dva náboje.

Dřív byly tři, tak zpravil mě habr,
nyní však zde leží jen hadr,
duše je pryč, život ji ztrápil,
kdybych mohl tak bych to vrátil.

Řešním není útěk do smrti,
vždyť jen samota je života závratí
a naděje žije v každé vteřině,
to řekl habr mě i stinné peřině.