"Vyvrcholení" 2

Byl to vrchol,
hrůzný den,
tma tmoucí,
jak černý sen.

Už neutápěly jen
urážky, rány, slzy,
realita, ne tedy sen,
jak by umřít vše mělo brzy.

Okolo lidé, bílé pláště,
samá bolest do nitra se dere,
co musí zažít ještě,
kde se tolik zlého stále bere...

Další den a další a další...
procitnuta sic již,
byl v husté mlze, ohni,
přikována na kříž...

Utrpení, co nebere konce,
naopak se stupňuje,
pocity, myšlenky rvou se,
výbuchem to graduje...

Je nepopsatelné slovy
dění posledních dnů,
mohly by být napsány stohy,
nikdy neobsáhnou bolest "snů"...

Tedy reality, sen by byl milejší,
celkový kolaps roztrhal duši,
zdálo se v danou noc vše nejzlejší,
přišlo horší ráno, smrt nesluší...

Téměř přišla, vzala hodně,
odešla a něco přinesla,
smutná mysl, smutek v domě,
proč vše neodnesla...