Krásné sny, Tvá S.

Bez naděje jsem se dneska snažila najít přívěšek na krh co mi dal Jimmy nedlouho před tím než díky nehodě odešel z tohoto světa. Nepodařilo se mi to. Mám nutkání mít to něco málo od něj u sebe, ale nenašla jsem to. Je mi z toho smutno. Dnes je to přesně pět let od té proklaté nehody, a přívěšek, co mi tenkrát dal k narozeninám je nezvěstný. Je mi to hrozně líto. Ať jsem hledala jak jsem hledala, nikde nic. Nepamatuji si, kam jsem ho založila, nevím!
Vhání mi to slzy do očí. Je to takové to malé něco, co člověka uklidňuje když je mu špatně, když večer leží v postely a slzy se tlačí do očí.

Napadlo mě, jak je možné, že jsem ve dvanácti měla tak blízkého přítele. Jak to, že pro mě tolik znamenal, když jsem byla ještě to tak malé děcko. Těžko vysvětlit. Tou dobou jsme se znali asi dva roky, a byly to báječný roky. Jenže se to najednou všechno obrátilo v prach. Zůstaly jen vzpomínky. Vzpomínky na báječnýho černovlasýho, modrookýho kluka, kterej se tak rád smál. Kterej na mě myslel i pár vteřin před smrtí, když říkal své sestře ať mi dá vědět, ať mi vyřídí že mě má moc rád. Asi už věděl že mu moc času nezbývá. Jaké to je, umírat ve čtrnácti? Celý život před sebou.
V tuhle titěrnou chvíly jsem už o tři roky starší než byl v tu smutnou chvíly on. Je to zvláštní. Není mi z toho zrovna nejlépe.

Nemám si na co stěžovat. Jsem šťastně zadaná, studující, čerstvě sedmnáctiletá holka, co snad už skoro ani nemá co říct. Zvláštní.
Dnešek je pátám dnem data 17.7. co tu se mnou není.. a asi je pro mě tenhle pátý prozatím nejjednodušší na "přežití".
Ano, je mi smutno, a jak, ale není to jako ty roky před tím, kdy jsem se v slzách hroutila ve stanu na Vltavě, a nemohla dýchat, nemohla se smát. Možná je to tím, že poprvé v tomhle datu na té vodě nejsem, že nejsem na místě kde jsem se to před pěti lety dozvěděla. Dnes nebudu sedět zamlkle na kraji řeky a přemýšlet proč je ten zatracenej svět tak nespravedlivej. Dneska je to všechno jinak.

Za svůj krátký život jsem ztratila přátele tři. Relativně vysoké číslo ku sedmnácti letem mého věku. Jenže tahle první mě zasáhla nejvíce a i po letech mě to bolí u srdíčka. Ne že by ty zbývající dvě nebolely, jen docela rychle odezněly, narozdíl od té první.
Nějak už jsem se sice dokázala smířit že tu už není a nikdy nebude, přesto tomu věřit nechci, byť vím že je to beznadějné. Možná je ve mě stále kousek tý dvanáctiletý holky co si nikdy nepřiznala že je to možné. Té holky, co další dva roky prostě věřila že se najednou objeví přede dveřma a nějak to vysvětlí. No, nestalo se, a tak jsem byla nucena nakonec uvěřit.

Chybí mi. Jsou chvíle, kdy bych nejradši zvedla telefon, zavolala mu a sdělila tu informaci co mám na jazyku.. jenže pak mi dojde že to přeci nejde. Je to jen zoufalost těch chvil, kdy člověk "zapomene" či si prostě v ten moment neuvědomí že už je to roky jinak.

Klopím oči
a pevně svírám
rty
až bělají.
Někdy
po nocích.

Někdy si
opravdu
nechci přiznat
že už
nejsi?

Zvláštní.

Broukám si
písničky
před spaním
jak jsi mě naučil
aby se mi
lépe usínalo.

Jako včera
když jsem
nemohla
ještě dlouho
usnout.

Krásný sny Jimmy. Nezapomenu. Tvá S.