Zbloudilá duše

Zbloudilá duše uprostřed lesa
na bolavá kolena smutně klesá.
Na nohách puchýře, boláky
a do rukou zapíchané bodláky.
Šaty má celé otrhané,
čeká až co se stane.
Pak pomalu zvedá hlavu
a má asi pěknou snahu,
na krku ji udržet.
Pod očima fialové váčky.
Snaží se už skoro plačky
zase vstát.
Musí se teď hrozně bát.

Pak když vstane...
Kriste pane...
mizí...
ta duše byla pro mě cizí...
a přitom tak zpřízněná,
já padám na kolena,
která mě čím dál víc bolí...
ta duše se teď stává mojí...