Nostalgie

Zváštní pocit tlumeného strachu,
když jsem blízko tomu domu,
na tom zlínském vrchu,
utrhl bych zase jabko z toho stromu.

U zastávky..a..

Hřbitovní cesta nám mechem zarostla,
chvíli se mi vrátil, ten zvláštní pocit,
kdy jsi vedle mě ležela,
však rychle jsem zas procit.

A všechno je jiné,
jen koruny stromů se nezměnily,
každý jejich detail pamatuju,
jak jsme na ně hleděly.

Ještě, že jsem tam nebyl sám,
asi bych se z těch míst zbláznil,
teď obavy mám,
že jsem srdce navěky ztratil.

Když kamenoval jsem ho bolestí,
a pak život zahodil,
nějak divně se mi mstí,
vzpomínky, co jsem pohřbil.

Tak..zmatený..

Snad jednou najde cestu ven,
co uvnitř ve mně tkví,
ožije rozprášený sen,
a naděje se i pro mě objeví.